Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tajemství Zlaté hory -mírně fantasy příběh

(ukázka z pohádky pro malé i velké o tom, že všechno má svou cenu, každý má někde kořeny a život je dosti často bumerang)

 

Dany Winter, muzikant kdysi slavné kapely Miners je trošku rebel a samorost a hodně trpí nedostatkem porozumění svého okolí , kde je všechno o penězích. Znechucen  rozvodem s modelkou Miriam a průtahy kolem společného majetku, doprovázenými všudypřítomným bulvárem, který si nejenže nebere servítky, ale často sahá přímo k pomluvám, lžím a nepravdám, rozhodl se odjet do zapadlé vesničky v horách, kde kdysi vyrostl a kde zdědil chalupu po svém dědovi, bývalém horníkovi. Spolužák ze základky Jura Vašíček mu "po známosti" nabídl  místo řidiče traktoru  u firmy, která těží dřevo. Dany neví, že s chalupou zdědil také  její obyvatele, viditelné jen za jistých okolností...dva permoníky Hansiho a Náciho, velké milovníky piva a spravedlnosti, kterou však chápou dosti často svérázně a po svém. A tak se příběh staré chalupy začíná prolínat s příběhem Danyho nových ztrát a nálezů...

 

 

Mladý řidič předstíral, že nemá tušení, koho svezl. Na autobusové zastávce pod Zlatou horou přibrzdil a vypustil stopaře z kabiny. Řekli si "ahoj" a "čau" a kluk dupl na plyn, aby před setměním přejel hranici.

Dany měl nelehkou volbu. Čtyři kilometry turistické cesty na vrchol Zlaté Hory byly sice pohodové, ale zbytečně dlouhé. Loukou kolem hromadnic a lesem k mohyle na vrcholu se dalo projít ostrým tempem za necelou půlhodinku. Borůvkářskou stezkou by to byl jen kousek ke kapličce a od kaple starou poutní cestou mohl sejít až po hranici dědovy louky. Chvilku bojoval s vlastní leností a rázně vykročil po lesní asfaltce. Nákladní auta tudy vozívala horníky do dolů a rudu do úpravny. Neudržovanou silnici teď využívali cyklisti. Slunce z ní vytavilo potůčky asfaltu. O kus dál se nadýmaly veliké lesklé bubliny. Pod podrážkou turistických bot mlaskaly jako miniaturní petardy. Prasklinami prorůstal plevel, polštářky mechu a lesní jahody. Vzduch se tetelil fatamorgánou vodní hladiny.

Dany zatoužil po skutečné vodě, studené a ledově čisté jako potůčky ve vysokých horách. Žízeň  až dosud tlumil vůlí, ale tělo zesláblé týdenním flámem přehlušilo utrápenou duši a  hlásilo se o svá práva. Hornická kantýna, v níž po zavření dolů nějaký čas fungoval bufet, vypadala víc než opuštěně. Zvenčí obyla obehnána  kovovým pletivem, zarezlým a místy rozstříhaným, na zadrátované bráně visela  tabule se zákazem vstupu. Uvnitř to   vypadalo jako ve scéně ze špatného horroru. Kohoutky odmontované, umyvadla rozbitá, co bylo z kovu a šlo to ukrást nebo vyrvat ze zdi, zmizelo. Po podlaze  se povalovaly úlomky skla, cihel, rozmlácených dlaždic a umyvadel vedle na kusy rozřezaných izolací kabelů. Ani ten pes, inzerovaný tabulí, nezaštěkl.

Dany utekl z bezútěšného místa nejkratší stezkou nahoru. Odhodlaně se prodíral smrkovým mlázím a jehličí ho mrskalo po zpocených tvářích jako flagelantův bič. Obešel pyramidu s vrcholovým trianglem a les  pod ním prořídl. Z temnoty umírajícího dne se vynořila skaliska. Někdejší štoly z nich zíraly slepýma očima zasypaných vchodů. Dany těžce dosedl na kámen a vyvlekl unavená ramena z pasti popruhů. 

Kdysi, to býval ještě kluk, byly tyto skály jeho druhým domovem. Generace dětí si v nich hrály na hledače pokladů, zatímco jejich tátové dobývali skutečnou rudu ve skutečných dolech. Doly živily vesnici od chvíle, kdy první prospektor narazil na zlatonosnou žílu a postavil si vedle ní chatrč. Staletí běžela, domky se stěhovaly níž a níž, až zakotvily hluboko v údolí, na lukách podél potoka. Jen hornická kaplička zasvěcená svaté Anně zůstala na stejném místě. Byla značně zchátralá, litinový krucifix dávno ukradl neznámý zloděj a na jeho místě stál křížek z půlených březových polen. Zbožné babičky nabíraly vodu z blízkého pramene a nosili ke křížku květiny. Na původní osadu lidé zapomněli. Jen děda znal o tomto místě pověst tak strašidelnou, že v žilách tuhla krev a kdekdo se bál jít  potmě domů.

Dany se pousmál. Za jeho dětství bylo ve vsi zvykem, že chlapi chodili na fotbal do hospody, ženské na seriály k Vašíčkům a děcka na pohádky k Winterům. Winterové televizi neměli, zato měli dědu Francka a babičku Marjánku, která jako všechny hodné babičky z pohádek podělila děti koláčky a usadila je na lavici nebo na peci. Někdy jich přišlo tolik, že musel Dany přinést židle ze sednice a staré polštáře z lavice na verandě. A když se venku setmělo, pohádkový dědeček Winter otevřel svou tajemnou knihu, v níž uměl číst jen on.

Jednou nebo dvakrát se kluci knihy zmocnili, ale byla napsaná tak prapodivným písmem, že nepřečetli ani řádek. Kniha byla zkrátka kouzelná a zaklínadlo k ní znal jen Danyho děda.

Až po letech se Dany naučil číst kurent a odhalil, že nejkrásnější pohádky vytvářela dědova fantazie.

Když Danyho kamarádi odrostli pohádkám, zkoušeli hledat opravdové poklady ve starých štolách. I Dany jich tenkrát něco prolezl. Chtěl dokázat klukům z hornických rodin, že se nezalekne žádných hrůzostrašných povídaček. A brzy v tom předčil ostatní. Jednou o filipojakubské noci chodil po hřebenu hřbitovní zdi v bílém prostěradle a mával kolem sebe petrolejkou. Strašpytlové brali nohy na ramena, holky ječely, svíčkové báby se křižovaly a mládež, mířící k ohňům čarodějnic, se uchechtávala do dlaní v předtuše, že to pravé ještě přijde. A přišlo. Pan farář vyběhl z fary, stáhl z kluka prostěradlo, přivedl ho dědovi a Dany dostal pořádný výprask hornickým řemenem. Před svátkem Všech svatých mu už otrnulo a vsadil se o deset korun, že v kapličce svaté Anny o půlnoci rozsvítí svíčky. Kluci pochybovali, že je něco tak šíleného vůbec možné podniknout. I ti, kdo nevěřili pověstem o mrtvých hornících, věděli, že v okolí kaple je spousta nebezpečných jam, jejichž svahy se mohou dát kdykoliv do pohybu. Nikdo z nich by tam po setmění ani nepáchl. Dany to udělal! A kdyby jen rozsvítil svíčky!  V kapli sesbíral zbytky těch starších, co ještě nedohořely  a ty rozstrkal do škvír okolních skal. Z té nejvyšší zamával hořící loučí. na znamení, že je vše hotovo. Na Jurovi Vašíčkovi přischl cejch prohry, ale Jurovi se do placení nechtělo a požaloval dědovi Winterovi. Řemen měl opět práci . Dany se dva dny neposadil, což ho neodradilo od dalších lumpáren. O sázce se doslechl i táta Vašíček. Ten také dělal v dolech, u tesařů. Pro klukoviny měl pochopení a mrzelo ho, že  jeho Jura v sobě nemá tu správnou jiskru. V neděli po mši Danyho poplácal po rameni, dal mu dlužných deset korun a Jurovi je napříště strhnul z kapesného.  Jura nějaký čas trucoval, ale vydrželo mu to jen do první písemky z matiky. Chtěl opsat, aby se zachránil před koulí, a Dany mu to velkoryse umožnil.

Pak se stalo, že Jurova sestřička Linda vysledovala Danyho na tajné výpravě do staré štoly, kam měly děti  přísně zakázáno lézt.,a Dany ji vzal a sebou, aby ho neprozradila. Napříště už pro ni zašel, že jdou spolu na jahody a na houby. Obvykle z takových výprav mnoho nepřinesli, protože houby ani jahody pod zemí nerostou. Zato objevili hnědé krápníky a velké zimoviště netopýrů. Věděli i o podzemní studánce a o žíle s průhlednými krystalky křemene a blýskavými kostičkami pyritu.

Jenže  čas hrdinských skutků přešel moc rychle. Najednou se mezi kluky víc cenilo tajně upíjené pivo a kořalka, kouření a první zkušenosti s děvčaty. Staré pohádky i klukovsky odvážné činy byly pro děti.

Danymu se ze světa pohádkových příběhů nechtělo do nudné reality. Naštěstí v pravou chvíli dostal od dědy kytaru .  Věnoval jí spoustu času. Před kamarády ji ladil do tvrdých rockových tónů a hrál písně, které frčely. Osamotě skládal melodie a psal si k nim texty. Zatím jim naslouchala jen nohatá Linda. U ohně obvykle seděli vedle sebe, protože na sebe takříkajíc zbyli. Popíjeli limču, Dany učil Lindu kytarovým hmatům a kluci si utahovali z podivné dvojice.

Dany měl jiné starosti než většina z nich. Na gymplu se skamarádil s Jackem, napůl géniem a napůl chuligánem, a v jeho kapele, složené z  muzikálních šílenců ze všech ročníků, poprvé začal s muzikou ve velkém. Maturita byla pro něj propustkou za hranice okresu a školní kapela po odchodu průšviháře Jacka skomírala na hranici existence. Než se prokousal otázkami a přesvědčil komisi, že se na něj Jackova pověst lempla a flákače přilepila neprávem, příroda proměnila nohatou Lindu v nadpozemsky krásnou Amazonku . Parta otrlých chlapáků kolem jejího bráchy Jury se rázem změnila v družinu chrabrých rytířů, vždy připravenou páchat ty nejodvážnější šílenosti, jaké jim princezna uložila. Dany nezůstal lhostejný. Po měsících dřiny a zasloužené maturitě mu dlouhé vlasy víly a oči pomněnek z horských studánek dokonale zamotaly hlavu a dokonce se připletly i do písničky. Tenkrát netušil, že si píše propustku mezi slavné. Melodii měl už dávno, ale ta slova si narychlo zapsal do notesu s písničkami perem zapomenutým v poudře kytary pod převisem skály, kdy déšť kouzlil jiskřivé kapičky na jehličí borovic. A když dopisoval poslední sloku, vyšlo slunce a kapky na pavoučích sítích  zářily jako drahokamy.

Zahrál ji pak Lindě u ohně a byla to píseň o ní, pro ni a na rozloučenou. Odjížděl do vzdáleného města, aby tam získal vysokoškolský diplom. Pro něho samotného bylo studium úlitbou bohům a příležitostí, jak vypadnout z malé vesnice do velkého světa. O prázdninách si Dany nepřipouštěl, že by mu mělo být smutno za takovým zapadlým koutem země, jako je Údolí. S loučením si také nedělal hlavu . Jenže  najednou tady byl poslední večer a čas nazrál pro rockovou baladu.  Zapíjel nostalgii rybízovým vínem ze zásob táty Vašíčka a že víno není limonáda, to zjistil, když nohy ztrácely vládu nad zemí, mysl létala v oblacích, tělo ji toužilo následovat a hlava se prudce setkala s větví pokroucené borovice. Lindina obětavá ručka setřela kapesníkem kapičku krve ze sedřelé kůže. V té chvíli pochopil, že ji miluje a že i ona  bojuje sama se sebou a nadšené vyprávění o škole, o městě , intrui a nových spolužačkách mělo být varováním, varovat, aby to nevyslovil nahlas a nesvázal je oba poutem, které nikdo z nich nepotřeboval. Opřel se zády o kmen stromu, přijímal teplo jejích laskavých dlaní a sliboval jí, že se pro ni vrátí, až bude slavným zpěvákem a odveze ji z Údolí bourákem se stříbrnou metalízou do domu, který pro ni postaví. Řekl to, jakoby jen žertoval a Linda ho ani nebrala vážně. K ohni se jí nechtělo, vylezla si na skálu. Dělávala to vždycky, když toužila být sama. Dany se nenechal odradit a vylezl za ní, ani na chvilku nepomyslel, kolik toho vypil a že se mohl zabít. Chvíli seděli každý sám, až nebem proletěl první z roje meteorů, jejich dlaně se setkaly a poprvé se políbili. Pak se líbali pokaždé, kdy žhavá jiskra proťala nebe, vymýšleli si nejnemožnější přání a hráli hru s padajícím vesmírným kamením, které jim tu noc obzvlášť přálo. Na svítání se společnost začala rozcházet, Linda sklouzla ze skály a odešla domů s bratrem, aby neměla průšvih.

Dany zůstal a hypnotizoval nebe. Oblohou už neprolétl ani ždibíček kosmického prachu, který by mu dal naději, že slib daný Lindě se jednou stane skutečností. Tenkrát si umínil, že všem kolem sebe dokáže, že má dost talentu, schopností i vůle, aby se jednou stal rockovou legendou.

Další léta student Daniel Winter vzorně zapisoval přednášky a prokousával se skripty, aby se navečer proměňoval v potulného muzikanta, který omylem shlédl svět v dokonale nevhodném století. Koncem semestrů ďábelským tempem skládal zkoušky, a nakonec  jakýmsi zázrakem odpromoval. Vzápětí pohoršil celou vesnici, když místo spořádaného života vesnického učitele střídal  příležitostná zaměstnání, jen aby zůstal ve městě a po večerech mohl hrát s kapelou. Zpočátku hráli jen v klubech a na malých scénách,  čímž si stěží vydělali na aparaturu a o demoverzi prvního alba mohli jenom snít. Pak ale přišel Jacek, jeho drzost všude se vetřít v pravý čas a  způsobil, že kapela Miners vylítla na rockové hvězdné nebe a nadlouho si na něm obsadila jedno z prvních míst. Jenže Linda už dávno nečekala, až si pro ni její princ přijde v nablýskaném bouráku.  Vzala si  jiného kluka, který jí mohl dát iluzi spořádaného života.

A Dany navždy zmizel ve své pohádkové zemi písní. Vtahoval do ní posluchače, nutil je zapomenout na zlomyslnost osudu a uvěřit v dobro, lásku a krásu. Žil ze dne na den a netušil, kde bude bydlet za měsíc,  co mu přinese příští týden a kde se zítra probudí. Místo lásky si naděloval pořádné porce adrenalinu. Slézal hory a ledovce, sjížděl nejstrmější svahy na lyžích, řítil se do peřejí. A když uškudlil na první auto, přidal k tomu i honičky s přáteli po dálnicích pro zlost policajtům. Mnohokrát se propil večírkem ke svítání na místě, kde nikdy nebyl a s lidmi, které neznal. Svět, který si sám pro sebe stvořil, se mu vymknul z rukou a začal ho kousek po kousku užírat a pohlcovat.

Údolí zůstalo posledním ostrůvkem Danyho života, kde ještě vládl řád. Přísný děda mu udělil kázání a pak společně sotříhali vlky z ovocných stromů, pokosili trávu a nasušili ji pro králíky, nasbírali borůvky pro přátele z města a houby do dědovy bramboračky. Na podzim se česaly hrušky, švestky a jablka, v zimě se zabíjelo prase a pálila se slivovice. Místo antistresových pilulek spolehlivě účinkovala dědova sekera a příprava dříví na několik týdnů dopředu a večery u pece s praskajícími bukovými poleny byly kotvou v rozbouřeném moři. Se starými přáteli se  Dany téměř nestýkal a známým místům se vyhýbal, ne ani tak ze špatného úmyslu, nebo, že by se snad za ně styděl. Jeho čas byl napjatý jako dobře vyladěná struna a jakýkoliv skluz byl koncertem, který se už nikdy nedohraje. Jen Zlatou horu obcházel zcela záměrně .V okolí bylo dost jiných hor, kde nepotkával dávné vzpomínky. Například ta pod sjezdovkou, kde se o Silvestru potkal s Jurou a jeho synkem na lyžích. To už se Miners rozpadli, Dany kvůli hypotéce pytlíkoval různá zaměstnání a rozvod s Mirkou visel ve vzduchu jako Damoklův meč. Jurovu nabídku vzal tenkrát s úsměvem, co by asi dělal s vysokou školou za volantem traktoru! Jenže časy se změnily, paparrazziové přitvrdili a bylo dobré někam se zašít. A tak Dany nakonec přece zvedl telefon.

Po letech dorazil pod její vrchol. I zde vyprahlé peklo tropického léta spálilo i zelený ráj trávy, mechů a šťavnatých borůvek. Les volal po dešti a volal marně. Podrážky drtily jen seschlé stélky mechových polštářků. Přízraky temných stínů obestřely svět šedavým přísvitem. Dany i v přítmí odcházejícího večera poznal, že sešel z cesty. Nahodil batoh na záda, těžce se zvedl a pustil se nazdařbůh dolů příkrým svahem. Nohy ho odmítaly poslouchat. Co chvíli uklouzl na drobném štěrku.  Až na kraji lesa si uvědomil, že místo u kapličky se vynořil pod skálou s dávno opuštěnou štolou! Ústí podobné dračí tlamě dýchlo na něj chladem. Co si pamatoval, byly tyhle štoly slepé. Ale v jedné z nich vyvěral pramínek. Snad to bude ona...

Batoh nechal u vchodu, stejně sem nechodila ani noha, jak byl rok dlouhý. Posvítil před sebe malou svítilničkou, udělal  několik opatrných kroků. Vzápětí mu nohy ujely pod hromadou uschlého bukového listí. Svítilna zablikala a zapadla v listí.

Jen měsíc se vyhoupl nad nedalekým kopcem.

Ne, tohle nebyl měsíc, bylo to něco podivného...

Svět se náhle sesypal do malinké duhové kuličky, ta vybouchla jako vánoční prskavka a zbytky zářivých střípků pohltila tma.

 

VI

Nedaleko skály zašustilo listí a vykoukl z něj mužíček vysoký jako muchomůrka. Měl zelený kabátek, červenou čepičku a tvářičky jako dítě. Zpod čepičky mu vyčuhovaly ježaté černé vlásky, po stranách nosíku - pršáku mu svítila dobrácká myší očka. Vyrostl snad ze země, jako ta muchomůrka...

"Hansi, pohleď, člověk," zavolal teninkým hláskem. Lucerničkou posvítil na nehybné lidské tělo.

"Co máš zase s lidmi, Náci? Dej mi s nimi konečně pokoj!" zabublalo to z borůvkového houští nad skálou.

A najednou stáli vedle sebe dva. Ten druhý vypadal poněkud sešle. Hnědý kabátek barvou splýval s navátým listím, čepička připomínala špatně vypálenou cihlu, bílým plnovousem zametal zem. Jen veliký nos měl zarudlý jako pilný návštěvník hospody a ledové oči hleděly na svět s přezíravým pohrdáním.

"Sázku jsi už prohrál, holobrádku!" poučil svého nepochybně hezčího druha. "Lidé jsou jeden jako druhý. Takoví už zůstanou. Kladívko ti sebrali, kahánek sis rozbil kvůli nim, ale ty jsi nedáš pokoj. Místo, abys mi dopřál korbel dobrého pivíčka, honíš starého permoníka po lese, že ti není hanba. Tomu chudému rytíři jsi hodil pod hlavu hroudu zlaté rudy, a co udělal? Žvanil v hospodě, že se tady válí zlato po lese! Samozřejmě, zlato tady bylo odjakživa! Pak jich přišla celá horda a ryli a kutali a plavili písek a zanechali binec, který jsme my permoníci museli uklízet. S lidmi jsou problémy a zase problémy."

"Byly, před sedmi sty lety," bránil se Náci. "Lidé žijí krátce a rychle se mění. Jsou teď docela jiní!"

"A co ten zchudlý těžař před pěti sty lety, jak přišel prosit vládce o zlatou žílu, že jeho děti nemají co jíst? Znal jsem ho. Prochlastal majetek po otci a když se topil v dluzích, přilezl s prosíkem! Vládce hor docela zapomněl, že má před sebou prolhaného smrtelníka. Nechápe, že svatý muž, co tady kdysi žil, dávno umřel… Taky kvítko, celý druid. Jednou za rok podstrčil někomu zuhelnatělou placku a ubožáka rituálně odkrouhli na usmíření duchů. K čemu lidské oběti! Kdyby přinesli trošku toho pití! Piva měli dost, a nechávali si je pro sebe."

"Nevzpomínám si," mračil se Náci.

"Bodejť," zachechtal se Hansi. "Sotva ses rozkoukával po světě. Ale Magdalenku si pamatuješ, viď? Jo, jo, když tady šenkovala Magdalenka! Mívali jsme u ní svůj stoleček, u pece nedaleko pípy. Nikdy mi nezapomněla dolít korbel! Obvinili ji z čarodějnictví, chudinku, a byla to jejich vina. Nenechali v dolech pilíře a jednoho dne jim to spadlo na ty jejich oslí palice. A farář pobláznil vdovy, štvalo ho, že Magdalenčin otčím neplatil kostelu, protože byl luterán."

"Taky v tom prý byla uhranutá kráva," připomínal Náci.

"Houby uhranutá!"skočil mu Hansi do řeči."Stará byla, div se pak, že přestala dojit. A ty ostatní se pásly na třezalce a ty hloupé ženské myslely, že dojí krev! Chudinka Magdalenka musela uprchnout, aby ji tady neupálili. Mlhu jsme tenkrát poslali do kraje, hustou jako mléko. Zmizela v ní navždycky.“

„Farář o mši řekl, že ji odnesl čert,“ nesměle hlesl Náci.

Hansi se rozchechtal smíchem křáplého hrnce:“Houbičky čert! Petr Steiner ji odvezl ve svém voze pod senem! Jeho tátovi říkali Černý Havran, máma byla napůl Cikánka, není divu, že vypadal, jak vypadal. Však mu také nechtěli Magdalenku dát! Jenže když ji odvlekli drábi, Petr si natřel obličej sazemi, vpadl do té boudy, prořízl jí provazy a práskl s ní do koní! Utekli spolu až za moře a tam se prý i vzali. Šenkýřku jako Magdalenka jsme už tady nikdy neměli. Byla hezká, pořádná… Zpívala jako slavíček, tančila jako víly nad paloukem a vařit uměla jako kouzelnice. Tenkrát, když to za nimi spadlo, zrovninka prala u řeky a jak slyšela tu ránu, běžela s loučí do štoly a několik chlapů vyvedla ven, ale všechny je zachránit nemohla, ty šutry tam udělaly špunt, voda nemohla odtéct a ti, co tam zůstali, neměli kudy utéct. Než se k nim z horních pater prosekali, utonuli jako myši v díře. Farář stál před štolou, podělaný strachy, přemlouval lidi, aby se s ním modlili. Pak začal štvát proti Steinerům, protože byli luteráni a vdovy, káči pitomé, si ještě přisolily, když obvinily šenkýřku. Kdosi ji viděl utíkat ze štoly, než ta voda vyšplouchla a vyplavila mrtvoly ven. A nelíbilo se jim, že Steinerovy kluky nezasypalo. Ti pracovali u Hanse Wintera, jemu bylo jedno, že někdo vypadá jako čert. Hans málo platil, protože sám neměl a to se ženským nelíbilo, přemluvily chlapy, aby šli jinam. Kdyby tu zlatou žílu dostal Hans, byl by klid. Ten neškemral a makal, až na tu žílu nakonec narazil. Jenže Ondřej Nádassy dostal přiklepnuto nejlepší důlní pole, protože měl čím podmáznout. Pak nám ze samé vděčnosti zasypal jámy odpadky a špínou! Nadřeli jsme se jako mezci, než jsme je přikryli listím a jehličím a vysázeli smrčky, kapradí a houby, aby to v lese trošku vypadalo! Necítil jsem si ani špičičku na čepičce!" Hansi si otřel čelo a odplivl si do jehličí. “Nespletl ses, Náci? Že tys zase zaspal! Na Jana přece voní lípy! Na Lucii mrzne, až praští. Nesebrals mi kladívko a neotevřel sis horu kouzlem!?" Dobelhal se k nejbližšímu mechovému polštářku a uvelebil se v něm. "To je ale dneska hic,” zaskuhral.” Sud piva by měl stát za každým pařezem. Kdyby čepovala Magdalenka… Čert vem ty jejich inkvizitory."

"Dávno se všichni smaží v pekle," uklidňoval ho Náci. "Vždyť tomu bude nejmíň čtyřista let."

"A co byl podle tebe zač ten s bílou lebkou na železné čepici?" připomínal Hansi.

"Krajan ze staré vlasti, to jsi říkal ty," uchichtl se Náci. "Zloděj zlodějská,” odplivl si vzápětí, ”Kladívko mi ukradl! Bylo ze stříbra!"

"Měl ses nepředvádět,” zlobil se Hansi. “Kouzlit východ z podzemí před smrtelníkem, to byl zase nápad!"

"Schválně si vybíráš takové lidi, abys vyhrál sázku ty, Hansi,” obvinil ho Náci. “Všichni lidé nejsou jen zlí. Mají i dobré myšlenky. Proč by nás jinak posílali na svět ve dvou? Nás mladší by lidé lehce převezli, vy starší vidíte jen špatnost. Proto s tebou nikdy sázku nevyhraji. Šel bych si toho dobráka hledat sám, ale nejdřív si musím najít stříbrné kladívko."

"Kostra dosud hnije v závale,” připomněl Hansi. “Tvoje kladivo bude někde poblíž ní.”

"Nepůjdu tam za nic," otřásl se Náci. "Jeho duch tam straší každou noc. Permoníci, co bydlí v okolí, marně doufají, že ho někdo pohřbí."

"Snad se kvůli šedesáti letům všichni nepotentočkují. Zavalení horníci straší v dolech čtyři stovky let a neznám nikoho, kdo by si stěžoval. Himlhergot. Ani sto let neuběhlo, nedočkavče. Vzbudils nás moc brzy a k tomu ještě pozdě. Jde se do hospody,dáme si do nosu a šlus."

"Nechci připomínat, Hansi, že jsem tvůj učedník. Za pětset let jsi mi ještě nepředvedl ani jediné kouzlo, kterým by ses nějak zvlášť vytáhl,” zamračil se Náci. “Zařiď, aby tamten muž vstal a odešel po vlastních,” ukázal na ležící tělo, ”a já s tebou půjdu do hospody na pivo. Platí?”

“Domluvili jsme se, že s kouzly začneme, až objevíš alespoň jednoho člověka, který by neprahl po zlatě,” opáčil Hansi.

"Nemohu nikoho takového najít, dokud je vybíráš ty," zlobil se Náci. “Bez kouzel se mi všude vysmějí.“

„A viděls ty modly, co si dávají na haldy šutrů v zahradách, aby nás znemožnili? Akorát se z nás chechtají!”vztekal se Hansi.

„Oni tomu říkají skalky a ty sošky tam dávají na ozdobu. Dělají je ze šutru, který se smísí s vodou a pak utuhne. Stejně jsi hezčí, a kdybys ještě kouzlil...“ zkusil se mu Náci vetřít do přízně.

"Měl jsi chodit do školy, ne za školu!" zpražil ho Hansi. "Každým stoletím je to vámi mladými horší.Drzé je to, odmlouvá to, vymýšlí si a ještě to chce na vandr. Úcta ke stáří? Pokora? Nic vám to neříká. Seď doma a buď rád, že máme pro sebe alespoň opuštěný důl."

"Poznal jsem už dost lidí. Jsou hodní i špatní. Většina má od každého kousek. Třeba tenhle," ukázal Náci na Danyho, bezvládně ležícího v borůvčí. "Na krku má křížek. Snad věří i v něco jiného, než v nekonečnou moc bohatství."

"Ať se klaní modlám, křížům nebo obrazům, všecko jedno," namítl Hansi. "Nezměnili se od chvíle, kdy jako horda zdivočelých zvířat přitáhli do našich hor a začali v nich kutat. Umí jen dělat neplechu a pořád se v tom zdokonalují. Až zestárneš, Náci, vzpomeneš si, že jsem měl pravdu. Na muzikanta, co nám svedl Sněhurku, si snad vzpomínáš?"

"Po zlatě neprahl," zaradoval se Náci. “Přece jsem jednoho našel! Ale tys mi to neuznal.”

"Pan Šmidlivous poklady nechtěl, zato šilhal po Sněhurce. Holka s ním utekla, sotva rozkvetly švestky. Měla tady čekat na prince," vítězně prohlásil Hansi, “ale kvůli šumaři zapomněla na slib věrnosti. A nakonec v tom stejně byly prachy, víš, jak dopadla.”

"Vždyť by zůstala na ocet," ušklíbl se Náci. "Princové si chudé holky neberou. Nejspíš už žádní nejsou. Pořád se někde válčí a takový princ se svým mečem musí jet v čele vojska. A pak ho picnou prvního. Magdalenka mi o tom vyprávěla."

Hansi pokýval bílou hlavou, až mu čepička spadla. Zvedl ji a oprašoval. "Tak to vidíš," hudroval. "Víckrát se nám ani neukázala, ani neozvala. Náci, dej si říct," zatahal Náciho za rukáv. “Najdeme hospodu a dáme si do nosu, než starý zjistí, že jsme mu utekli od čištění vodní štoly.”

"Tobě se to mluví, Hansi," zaškaredil se Náci. "Na tebe čeká už jen teplý pramínek. Já nejdřív musím postoupit z permonického tovaryše na permoníka, abych zkusil pořádnou práci. Jo, kdysi, to bych měl ve zdejších dolech jistou kariéru. Ale teď? Pořád jen čistíme štoly a za chvíli k nám nezabloudí ani staré báby na borůvky. Komu mám pomáhat, koho trestat, koho strašit?"

"Borůvky letos uschly, sotva začaly modrat," hudral Hansi.

"Ten chlap už taky začíná modrat," odsekl Náci. "Rychle předveď to své kouzlo, mně se nechce tahat s mrtvolou."

"Oni si ho pohřbí sami,” mávl rukou Hansi. "Odtáhnou ho za svatou Aničku a tam mu vykopou jámu. Stejně by neměl na pohřeb. I boty má ušité z hadrů. Boháč by měl kožené."

"Hansíku, nenechávej ho umřít," škemral Náci. "Já mám z mrtvých děsný strach! Kdoví, co by vyváděl jeho duch. Třeba by tady líbal hříšníky jako komteska Alžběta."

"Povětrnou holku k pokání nepřivede, slušné děvče se svést nenechá a s mužskými by se přece nelíbal." Hansi odplivl do písku. "Už vím, co s ním,” zajásal. Šoupneme ho k zavaleným horníkům, ti ho naučí mariáš a budeme mít klid. Jde se na pivo," zavelel. “Vezmeme ho cestou zpátky, to už bude tuhej.

"Ty bys z toho vyklouzl moc levně, Hansíku,” zlobil se Náci. “Nikdy jsi mi nepředvedl, jak mám pomoci smrtelníkovi, na kterého si brousí kosu zubatá. Učitel o kouzlech taky jen mluvil. Jednou nás učil otevírat skály, topůrko udělalo rup a kladívko mu ulítlo mezi kamení. Měl štěstí, že mu ho Šmudla našel. Hrál si na schovávanou s myšmi, a jak se snažil vtáhnout do skuliny, aby ho myši nenašly, najednou se o něco praštil, zanadával a už to kladivo měl. Jenže učitel někam založil knihu permonických kouzel. Místo ní našel příručku jógy a my museli stát na hlavách a sedět s propletenýma nohama. Na to nejsem stavěný," zlobil se Náci.

"Učitel byl lajdák," odhadl Hansi. "Ani násadu neuměl vystrouhat. Moje topůrko je z pravé lísky, ta je pružná jako luk. Otevírat skály tě učit nemusím, to jsi ode mě už odkoukal. Co důležitějšího bys chtěl umět? Ke zlobení smrtelníků potřebuješ talent."

"Otevřít skálu umí každé permonické mimino. Ale co další kouzla? Jak ti mám věřit, že je ještě umíš? Předevčírem jsi zapomněl, kam sis dal holínky, když ses zouval. Permoníci s alzheimerem mají sedět u teplého pramene a pivo je tam zakázáno, aby ostatní permoníci neztráceli čas hledáním zatoulaných dědků. Nic se neboj, Hansíku, budu mlčet jako hrob a ohlídám ti věci, aby na tebe nepřišli. A kdyby mě poslali na vandr, řeknu, aby ti přidělili Šmudlu. Ten je líný dokonce i mluvit. Zkus si vzpomenout na to kouzlíčko, Hansíku, kvůli mně…Představ si, že by se to povedlo a smrtelníci by opět získali před námi permoníky respekt. Měls pravdu, naše zpotvořené podobizny si stavějí dokonce i do zahrádek. Asi nás někdo zahlédl, jak s učitelem cvičíme jógu. Já zapomněl… smrtelník nás neuzří, dokud nemá na kahánku!"

"Na Lucii, na Jana, o filipojakubské noci a o Dušičkách nás už leckdo viděl," vzpomínal Hansi. "Magdalenka nám pekla i perníčky a vařila medovou kaši. O loňských Vánocích jsem byl ve sklepě u Winterů. Neměli jediný kousek pořádného cukroví! Cpali se uzeným a zapíjeli to slivovicí. Taky bych si dal říct,"olízl se. Hansi.

"Bez kouzel to bude rok od roku horší,” kul žhavé železo Náci. “Děti se už nebojí ani čertů, kteří chodí s Mikulášem.“

„Cože? Ani fakani se už netřesou před čertem?“

„Měls vidět loni! Když jim čert vyhrožoval peklem, smáli se mu a tahali ho za ocas! Dneska by ti už Magdalenku neupálili, vždyť říkám, že se změnili! Zda v nich přece zbylo dobro, to se musí teprve odzkoušet. Hansíku, prosím, nauč mě kouzlit. Alespoň trošičku," škemral Náci.

"Nejvyšší čas nahnat jim hrůzu. Není nad pořádné kouzlíčko," pokýval Hansi bílou hlavou.

"Ty znáš nejvíc kouzel ze všech,"pochleboval mu Náci, "a děláš s nimi tajnosti. Měl bys je někomu předat, a nejlépe mě. Byl jsem ve škole nejlepší. Šmudla se pokaždé zašil do odlehlé štolky, kde moc nefoukalo a prospal tam vyučování. Zajímala ho leda schovávaná s myšmi."

"Zkusím to. Na tvou odpovědnost," Hansi se poťouchle zasmál. "Jestli to bude stejný vykuk jako ti před ním, dám mu, co proto. A pak se jen uvelebím na houbovém polštáři, budu si kurýrovat revma v teplém pramínku a ty mi tam do konce věků budeš nosit pivo. Nezapomeň pozdravit, ať si Magdalenka nemyslí, že my permoníci nemáme vychování, a připomeň jí, že chci pořádnou míru a pěnu jako čepici. A zaplať jí! Něco zlatého prachu jsem si uškudlil."

"Hospodu zrušili před čtyřmi sty lety," připomněl Náci. "A Magdalenka... " zaváhal, "Snad se vdala, říkali."

"Nenamlouvej mi hlouposti, zelenáči. Lidé žijí krátce a pak možná přijdou do nebe. Nevím sice, kudy, ale oni na to jistě přišli, ti vlezou všude. Pro pivo mi zaskočíš do vesnice. Prolezeš studnou u Winterů, ta není hlídaná. Neplať hospodskému zlatem ani mědí, ten na věno nepotřebuje. Vyčkej pod pípou, až bude čepovat, šoupni žejdlík do proudu a pospěš zpátky, ať nespadne pěna!"

"Zatím nic nosit nemusím," usmál se Náci. "Sázku jsme uzavřeli před tisíci lety a celou tu dobu mi vybíráš lidi ty. Tentokrát si vyberu já. A já chci tohohle," ukázal před sebe do listí.

"Dobrá, ať je po tvém!" chlámal se Hansi. "Nebojím se, že by se zrovna tady válel poctivý člověk. Zloděj, ochmelka, snad! Zkusil by si takhle přijít na směnu, když tady štajgroval Hans Winter. Hned by měl pivní šichtu a na zadnici modré pondělí."

"Hans také nebyl svatý. Stihl se opít, než zazvonil pivní zvonec," připomněl Náci. “Až ta jeho Anežka ho postavila do latě.”

"Vidíš. Všichni jsou z jednoho plotu kůl. Snad jen ženská občas ujde. Ale ženskou nesmíme přivést vládci na oči. Nevím, co proti nim má. Hele, já ti ho proberu a ty si s ním už dělej, co chceš. A pořádně se dívej, příště si to zkusíš sám."

 

Hansi se shýbl, chvíli něco mumlal a zatřásl Danyho tělem jako hruškou na podzim.

Dany si promnul oči. Spatřil nad sebou dva permoníky. Seděli na výstupku skály a chechtali se na celé kolo.

"Co tady okouníte, skřítkové?" zívl. " Svatojánská noc už byla, na Lucii si počkáte do prosince. Houby. Petrovi kluci nechali hrát televizi,” hmátl kolem sebe. “Adame, Péťo, kde je ovladač? Ne, já nevstanu. Jéžiši, moje hlava…Už nemusíte, ovladač jsem našel," sevřel v dlani kámen a hledal tlačítka.

"Vsadím svůj nos, že ho políbila komteska Betty,” šeptal Náci. “Proč tu holku už nepohřbili do posvěcené půdy?"

"Příliš lehkomyslně sázíš svůj nos, příteli," pokýval Hansi hlavou. "Alžběta sem nahoru nechodí. Straší kolem kapličky a ve vesnici. Muž, který by ji odvedl na hřbitov a cestou s ní nezhřešil, takový by mohl vrátit klid její duši. Mnozí to zkusili a všechny svedla. I toho opata svedla. Říkali, že ho trefil šlak, ale já viděl, jak mu pobláznila hlavu, že nevěděl, kudy cestička. Ani svěcená voda mu nepomohla. Kdo se s Betty nelíbal, ulakotil se na tu třpytivou tretku na jejím prsteníku a klepla ho pepka ze samého štěstí. Ani tenhle by neuspěl. Po mladých hezkých chlapech je ta holka jako divá. Kdo přežil, zbláznil se. Jedině prsten čarodějek by s ní něco zmohl. Ten, co mívala Zuzka Adlerová, vzala si tenkrát za muže Hansova bratra Daniela. Pamatuješ si přece na Zuzku Adlerovou?"

"Jak by ne," kývl Náci. "Sbírala bylinky. Vyléčila i lidi, kteří měli na kahánku. Ta by mu jistě pomohla na nohy," kývl k Danymu.

"Prsten nejspíš pohřbili s ní," pokýval hlavou Hansi. "Nu což. Chlap nám obživl, a jestli ho vládce nepromění v šutr, šoupneme ho k horníkům nebo ho necháme jít. Vstávej, lidská trosko," zatřásl Danyho tělem, "Vládce hor si přeje vidět smrtelníka. Los padl na tebe."

"Žádný los, sázka to byla, o pivo," připomínal Náci. "Permoník nesmí lhát."

"Mlč, zelenáči, nebo ti ukážu, jak se proměňují neposlušná skříťata v myši," hudroval Hansi. "Jednou mě takhle proměnili. Dostal jsem se do spižírny, přežral jsem se sýra a spadl jsem do sudu s pivem. Naštěstí jsem se vzbudil. Ty, červe smrtelný, se nechechtej a dobře mne poslouchej. Jestli se vládci zalíbíš, dostaneš zlato, drahé kamení a spoustu dukátů. Jestli ho ale rozzlobíš, promění tě v nejohavnější kámen, jaký se kdy povaloval na haldách…Záleží na tobě. A zkus šlohnout kladivo nebo svádět Sněhurku a vyřídím si to s tebou já sám."

"Sněhurce bude sto let," připomněl Náci. "Co by s ní dělal?"

"Neskákej starším do řeči, kluku," zahřměl Hansi. "Mluv, až ti řeknu. A ty vstávej, kůže líná."

"Do Pieruna se všemi poklady! Vlezlí jste jako reklama na žvýkačky," zívl Dany. "Neumíte kouzlo, aby z pramenů tekla voda? Žízeň mám jako velbloud po měsíčním putování Saharou. Neumíte? Tak mi přejte klidný spánek a já slibuji, že už nebudu tolik pít." Otočil se na bok a usnul.

"Vidíš," zajásal Náci. "Zkus něco pozlatit, to bude švanda."

"Ty po mně žádáš věci,"vzdychl si Hansi. " Zlato lidem kazí charakter. I rytíř prodal pozlacený meč za cenu zlata, shrábl dukáty a zmizel."

"Nemusíš zlatit nic velkého, jen abych viděl, jak to děláš. Prosím..." škemral Náci.

"A co bych měl jako pozlatit? Knoflík u kalhot? Háčky na botách? Mince? Kdysi lidé reptali, že se peníze razí z mědi. Dnes je razí i ze železa, nebo dokonce... Hansi se zakousl do padesátníku, znechuceně si odplivl a zahodil jej. "Mincmistr podvádí. Pazouru useknout takovému lumpovi. Dívej, Náci," zajásal nad desetikorunou, "poctivý měďák…Ale k ničemu,” soudil. “S měďákem nás poženou z hospody zkratkou."

"V hospodě se platí těmihle obrázky," Náci oběma rukama prohrnoval vysypané papírové peníze.

"Moc pěkně dohospodařili, smrtelníčkové. Obrázky platí,” radoval se Hansi. “Pár železných plíšků přece měl. Proměním je, aby mu nalili. A pivo mu pak vyžahneme. Divná ražba. Moc divná! Obličej panovníka chybí!“

Náci mu nahlédl přes rameno: „Vždyť to říkám, že se už všichni princové vymlátili navzájem! A s králi to bude stejné. Koho si měla chudinka Sněhurka vzít? Měls mi toho muzikanta uznat!“

„Nežvaň a pořádně se dívej! Až se odstěhuji k teplému pramínku a ty převezmeš řemeslo, ať moje kouzla neopustí svět se mnou." Hansi zamával rukama, zamumlal pár nesrozumitelných slov. Mince na chvilku zasvitly podivným světlem, ale to se rychle ztratilo a z mincí zůstal bílý popílek.

"Tohle nevypadá na zlato," smál se Náci.

Hansi se zoufale zašklebil: "Nechceš mi napovědět? Jen začátek úvodní formule…Až tobě bude osm tisíc let, pochopíš, že si jeden za nic nevzpomene."

"Já chyběl ve škole," vymlouval se Náci. "Stonal jsem, bolely mě zuby. Mléčná čtyřka vlevo. Zeptej se Bludného Kořene, pomáhal mi ji vytrhnout."

"Že by si ten pařez něco pamatoval? Z vousů mu vyrůstal mech, když jsem já byl ještě skřítě! A náš milý smrtelníček chrní a chrní. Když je vzhůru, blekotá o vodě a o pivu. Pivo bych si dal. S pěnou na tři palce, ostré jako křen," mlaskl Hansi. "Chybí mi Magdalenka. Škoda, že lidé žijí krátce. Hola, ospalče," zatřásl spícím Danym. "On se snad píchl o keř jako ta Růženka."

"Je vůbec živý? Nás zahlédnou jen ti, kdo mají smrt na jazyku…" pištěl Náci vyděšeným myším hláskem. "Vstávej, trosko smrtelná, my víme, kde je voda!" zatřásl ležícím tělem.

"Permoník nelže, to si pamatuj!" zlobil se Hansi.

"Nelžu. Ve štole přece vyrazil pramen. Vodní skřítci zuřili, že jsme ho nevyčistili," připomínal Náci.

"Aby se tak rozhoupali a zvedli stavidla," polekal se Hansi. "Naposledy vyplavili i horní patra. Mlč, ať mi zase nezrušíš kouzlo. Himlhergot, jak zní ta formule? Jen chvilku! S mrtvolou se mi tahat nechce a on už živý byl! Brzy bude šutrem a šutrům je jedno, zda kouzlo působí, nebo ne. Vstávej, lidská trosko. Víme, kde je voda. Hluboké jezero ledové vody, můžeš se v něm třeba utopit. Mrtvolu si pak ukliď do posvěcené půdy, ať nám tady zbůhdarma nestrašíš."

"Voda, říkáš?" zbystřil Dany. "Vezměte mě k tomu jezeru, prosím…Zvu vás za to na pivo. Můžete vypít, co vám hrdlo ráčí, já to zaplatím."

"Mají tam hezkou krčmářku?" zeptal se Hansi s nadějí.

"Ty šibale, krčmářku bys chtěl? Měl jsi rovnou říct…Jedna tady je, Simonka se jmenuje. I kvůli ní má Kadlec narváno… U Timyho je pivo levnější, ale šenkuje chlap. Mně je vcelku jedno, kam půjdeme. Díky stopu mi něco peněz zbylo. Hlavně mi přineste vodu. Stačí jen troška do lahve, opravdu."

"V hoře je jezero, napájí prameny," chlubil se Náci.

"Vezměte mě tam, nebo mi tam dojděte, prosím," hledal Dany mince v kapsách. "Zaplatím vám. Vy si pak můžete zajít na pivo, kdy se vám zlíbí, mrňousi."

"Chacha, za vodu platit, voda je od počátku věků zdarma," chechtal se Náci, až mu slzy kapaly do suchého listí.

"Ale to pivo, co jsi prve říkal, to bych si dal. Hospodu jsme tady kdysi mívali, koukal bys…A pivo bylo jako křen. A krčmářka Magdalenka, kdybys znal Magdalenku, na jinou holku bys už ani nekouk´! Jenže tu vzal čert...ne, Petr Steiner, vždyť jsem jim pomáhal zdrhat," vzpomínal Hansi.

"Magdalenka žila před čtyřmi sty lety," připomněl Náci. "Stejně tě nechtěla, Hansi. Možná, kdybys jí zkusil nabídnout zlato...že ty ses bál, že by ve zkoušce neobstála?"

"U sta rohatých, budeš mě, kluku, pomlouvat," Hansi zlostně třískl kladívkem a skála se rozevřela jako zívající mlž.

Náci se poškrábal po čupřině vlasů: "U sta rohatých…dobré kouzlo, to si zapamatuji," soudil nahlas.

"Magdalenku urážet nebudeš, nebo ji schytáš," odsekl Hansi.

"Vždyť jsem nelhal," bránil se Náci. "Měla ďábla v těle, horníci povídali…Dal by sis, s takovou."

"Mazej dovnitř, nedělej mi ostudu," Hansi se v rozčilení spletl a šoupl do otvoru Danyho. Dany se stačil jen podivit, jakou má mrňous sílu…Náci rychle proklouzl za nimi a skála s velikým hřmotem zapadla jako nechtěně přibouchnuté dveře.

 

Dlouho se protahovali chodbičkami a prolézali staré závaly. Někdy se Hansi s Nácim zastavili a radili se. Dany nerozuměl, o čem tak zaujatě diskutují. Bez slůvka odporu se plazil za světýlky kahánků. Podvědomí mu našeptávalo, že se ráno probudí žíznivý a hladový a stěží si vzpomene na útržky obrázků a pocitů, které provázejí sny.

„Zlatou stěnu nám rozstříleli, kazisvěti. Dívej, Náci,"posvítil Hansi nad sebe. “Na šutry je proměnit, do jednoho. Nechal bych si sládka kvůli pivu a krčmářku, kdyby byla hezká."

"Pár kousíčků zbylo," vzdychl Náci. Sesbíral lesklé úlomky a skládal je jako puzzle. Hansi zatím proklepával skálu, až se na jednom místě odvalil velký kámen. V otvoru za ním se objevila jeskyně. Svítily v ní tisíce kahánků.

Najednou zahřměly prostorem těžké kroky. Obrovitý stařec s bílým plnovousem prošel jeskyní, dosedl na trůn z bílých krápníků a safírově modrým zrakem se rozhlédl po síni.

Hansi postrčil Danyho před sebe a donutil ho pokleknout.„Přivedli jsme smrtelníka, ctihodnosti,“ pozvedl oči. "Zřejmě je blázen. Nevím, jak se ti bude zamlouvat."

„Všichni byli podivíni," vzpomínal stařec."Posledních sto let obzvlášť...Počkat. Sto let ještě neuběhlo, vy popletové!“

"Oni rychle vymírají," překotně vysvětloval Náci. "Co chvíli vedou válku, za sto let může být třeba i po nich."

"Toho s plechovou čepicí, co kradl kladívka, jsme podle rozkazu uklidili. Zavřel jsem ho, odkud neuteče a ještě jsem ho zasypal, aby nenašel cestu ven," pochlubil se Hansi.

"To jsi byl ty?" rozčílil se jeden z permoníků. "Děkuji ti za souseda. Modlil se k  bůžkovi, co vypadal jako čtyřnohý pavouk,  hodně hlasitě. Měl jsi přivést křesťana. Hezky zpívají a těší se do nebe, jako ten poustevník, co k nám jednou propadl jámou vedle kapličky. Šlápl na dřeva, co tam naházeli dřevorubci a ta se pod ním sesula. Horníci zaslechli jeho zpěv a vytáhli si ho ven, aby jim také zazpíval. Ty hodné si pokaždé vezmou zpátky."

"Ty kosti s Nácim uklidíme," nabízel se Hansi, "a sbalíme je tamtomu bláznovi,” kývl na Danyho. “Bláznům je jedno, zda nesou poklad nebo kosti. Může je složit na hřbitově."

"Pozdě,” skočil mu do řeči permoník. “Kosti vynesli takoví hodní lidé. Chytali netopýry, rozdávali jim prstýnky a zase je pouštěli. Nevzýváš bůžky? My bychom tě pro jistotu zakopali," obrátil se na Danyho.

"Hodní lidé!" svíjel se Hansi smíchy. "Kdes je, prosím tě, viděl?”

Dany si nikoho nevšímal. Nenápadně se přesouval se blíž k jezeru. U hladiny poklekl, nabral si vodu do dlaní a hltavě ji pil.

Náci kývl k jezeru: "Podívej. Uctívá vodu."

"Vždyť říkám, blázen," zlehčoval Hansi. "Nesnáším smrtelníky. Jsou to lumpové, lháři, podvodníci a zloději. Nebo blázni."

"Vyzkoušel jsi ho, Hansi?" zamračil se stařec.

"Zaklínadlo ztrácí nad lidmi moc," vymlouval se Hansi.

"Nelži mi, já to poznám," zahřměl stařec. "Zkoušels?"

"Kouzlo se nepovedlo. Chyběl jsem ve škole a Náci zapomněl formuli." Hansi nešťastně dosedl na skálu v koutě.

"Lidé, kteří uctívali prameny, patřili k nejmocnějším," poučil ho stařec. "Říkali jim druidové. Pojď blíž, člověče," kývl na Danyho. "Co tě ke mně přivádí?"

"Tihleti dva experti," kývl Dany na Náciho. "Vzbudili mě za hluboké noci, blekotali o bohatství, o zlatě, ani kouzla jim nešla, a když jsme zabloudili podvacáté, přestal jsem to počítat. Slibovali mi vodu, jinak bych s nimi nešel. Nechci dlouho obtěžovat. Napiji se a půjdu si svou cestou."

"Vody je dost pro všechny," smál se stařec. "Říkali, že jsi jim za vodu nabízel mince. Za vodu se přece nikdy neplatilo."

"Jak kdy a kde," přikyvoval Dany. "Voda v řekách se pít nedá. Čerpají ji z čistých pramenů do lahví a ty si můžeš koupit."

"Sedni si, chlapče, vyprávěj… My tady v podzemí nevíme, jak se venku mění svět," povzdychl si stařec. " S těmi předešlými jsem moc nenamluvil. Zajímalo je jen zlato. Proč si vážíš vody víc než zlata?"

"Venku je šílené horko a zlata se nenapiješ,” vysvětlil Dany.

"Kam se poděly moje prameny?" podivil se stařec.

"Provrtali horu doly jako kus ementálu. V dolech museli vodu čerpat a nahoře vyschly studny. Doly se zavřely, kraj trpí bídou a voda zůstala pod zemí."

"Chceš, abych vrátil zlato do tvého dolu?" nabízel stařec.

"Dej pokoj," zamračil se Dany. "Důl není můj, ani nemůže být. Zlato patří státu. Horníci říkají, že ho v dolech zbylo ještě dost, ale těžba se nevyplácí. Kraj žije z turistů, a ti sem jezdí za dobrým vzduchem a za sněhem. Pěkně by se ti poděkovali, kdyby se měly zase otevřít doly. A já zlatu stejně nerozumím. Píši lidem písničky."

"Co tedy hledáš na Zlaté hoře, když ne zlato?"

"Inspiraci," usmál se Dany. "Hora má podivnou moc. Genius loci tomu říkají. Z honby po bohatství jsem už vyléčený. Také jsem v tom chvilku lítal. Když umřel děda, uvědomil jsem si, že mi jednoho dne vykopou stejnou jámu jako bezdomovci, který hraje u vchodu do metra za pár kaček na pivo. Štěstí si stejně nekoupíš. Buď ho máš, nebo nemáš."

"Zlato nemá vysokou cenu," uvažoval stařec.

"Nemá," vpadl mu Dany do řeči, "vždyť i doly kvůli tomu zavřeli. A teď se k nám slétají jako supi na mrtvolu. Na Zlaté hoře kácejí nejkrásnější stromy a nedochází jim, že stromy drží pohromadě svah. Jiní rozkopávají haldy kvůli starému hornickému nářadí. Jeden Němec to prý vykupuje."

"Němci jsou po kladívkách žhaví," šeptal Náci.

"Byli, před šedesáti lety," tiše se chechtal Hansi. "Málo se změnili…A ty si troufáš vyhrát sázku. Se mnou, zelenáči!"

"Chodí kopat i krystaly," líčil Dany. "Pro sběratele."

"Takovéhle krystaly?" Stařec ukázal rukou nad sebe a skála se rozzářila tisícem drahokamů. Danymu se až zatajil dech.

"Ani tenhle poklad bys nechtěl, chlapče?" pokoušel ho stařec.

Dany přemýšlel. Ano, mít v Údolí takovou jeskyni, přilákala by ještě víc turistů. Večer by se mohla proměnit v koncertní sál, akustiku má vynikající.

Hned tu myšlenku zavrhl. Přístupové štoly by zničily část výzdoby i tu skvělou akustiku. Razili by je lidé z Údolí. Zdejší horníci si přivydělávali prodejem kamenů. Využili by příležitosti a vytloukli by nejkrásnější kameny pro sebe. Z jeskyně by zbylo bezcenné torzo.

"Ne, dědoušku," vyslovil své myšlenky. "Lidé si neumí vážit krásy. Nikoho si sem nevoďte, bude to tak lepší."

"Splním ti tvá nejtajnější přání," lákal ho stařec.

Ale Dany už pochopil. Děda ho zkouší…

"Já si svá nejtajnější přání splnil sám," usmál se. "A víš, kdy jsem byl nejšťastnější? Když jsem neměl nic a psal jsem písničky pro svou dívku. Chtěl jsem s ní žít v malém domku, mít spoustu dětí, ale měl jsem strach, že by jí to nestačilo."

"To všechno ještě můžeš prožít, Danieli Wintře."

"Možná," kývl Dany. "Ale neumím vrátit čas ani její lásku. Mám jen jedno přání. Trošku vody do polní láhve. Něco bych ti za ni dal, ale co? Peníze jsou tady nanic, pivo by ti cestou vypili Hansi s Nácim, svítilna mi stejně nesvítí a láhev potřebuji. Víš co, prozradím ti dědovo tajemství."

"Jsem zvědav, co mi řekneš o vás lidech," usmíval se stařec vševědoucím úsměvem. "Chodíval sem na poradu starý, moudrý druid. Měl svatyni ve skalách a uctíval prameny. Neznáš se s ním? Promiň, zapomínám...vy lidé máte moc krátký život."

"Děda říkal, že člověk s duší hada má ústa plná sladkých slov ale v srdci jed hadích zubů. I nenávist je lepší než hadí láska. Snad jsi ho znal, býval tady štajgrem. Hlavu měl tvrdší než křemen, ctil desatero přikázání a zpovídal se jen Bohu. Babičce říkal Marjánko a celý svůj život ji miloval. Táta se jim narodil osm let po svatbě. Děda říkal, že ho málo řezali. Zato já jich schytal, kdykoliv jsem něco provedl. Ale měli jsme se rádi. Škoda, že umřel dřív, než mi stihl všechno říct, než jsem mu já stihl říct, jak ho mám rád. Jsem už takový. Za lidmi, které jsem potkal, dokud jsem byl slavný, ani nevzdechnu. Ale dnes jsem hodně vzpomínal na Lindu. Potkal jsem ji v každém kamenu…lituji, že si vzala jiného. I jiné věci mi docela chybí. Mohl jsem mít desítky pulovrů od nejlepších výrobců a přesto mi nejvíc chyběl ten, co mi ho upletla babička. Krásně hřál. Nedávno jsem si koupil švýcarský kapesní nůž a přesto vzpomínám na nožík se střenkou z paroží, který jsem kdysi dostal od dědy a pak jsem jej někam založil. A ve ztraceném notýsku s písničkami jsem měl zapsaných pár písní, které už dnes nikdo nezpívá."

"Život ještě neskončil, Danieli," usmíval se stařec. "Dědu ti vrátit neumím, ale pomoci ti najít, co jsi dosud marně hledal, to snad mohu."

"Čas vrátit nelze," usmál se Dany. "Stejně by bylo všechno jinak, než jsem si to kdysi vysnil. Ale něco mi přece napadlo. Když máš tu moc, zkus vrátit vodu pramenům. Ptáci, zvířata i lidé ti za to budou vděční."

"Jsi zvláštní člověk, Danieli," kývl stařec bílou hlavou. “Takových, jako já, je přece spousta,” namítl Dany. " To ty ovšem nemůžeš vědět, když žiješ tady.”

“Neznám lidi,” souhlasil stařec. “Přesto jsem tě rád poznal."

"I já jsem tě rád poznal, stařečku," kývl Dany. “Naberu si trochu té vody, jestli dovolíš…a zase půjdu. Sbohem.”

Shýbl se k lesklé hladině, aby si doplnil láhev.

Stařec v té chvíli o kus povyrostl. Byl teď opravdovým vládcem hory, přísným a nesmlouvavým. Sevřel v dlani topůrko drahokamy posázeného kladiva a udeřil jím do skály. Blesk se odrazil od vodní hladiny a s burácením hromu se propadl do temnoty.

VII

Svítalo. Les se probouzel a zpíval. Tráva byla posetá krůpějemi rosy, vzduchem proudil příjemný vánek, voněl jehličím a houbami. Dany zamžoural víčky, otevřel oči. Ležel v měkoučkém mechu na dně staré jámy a bolelo ho celé tělo.

"V noci pršelo," přemýšlel. "Proč jsem se nevzbudil? Jak to, že nemám promáčené šaty? Musel jsem přespat na jiném místě."

"Vstávej, chlape," zatřásl jím chlápek s motorovou pilou. "Bude se kácet les. Chlapi, to je přece Dany! Dany Winter! Vypadá, že někam lezl, jako mladí kluci jsme prozkoumali všechny díry kolem. Dany, prober se... Prober se, no tak... sakra, on je zraněný, má ve vlasech krev. Svezu ho dolů a brnknu ségře. Chlapi, půjčte mi někdo mobil, kluk mi zase provolal kredit. Já ho přerazím."

Dany poznal podle hlasu Juru Vašíčka.

"Proč se Jura tolik vzrušuje?" mžoural těžkými víčky do sluníčka. "Trošku jsem se prospal, je tam toho."

"Zbytečná starost. Ožral se a usnul. Odtáhněte ho, ať začneme makat," navrhoval starý dřevorubec. “Nerad bych tu mimořádnou šichtu protahoval.”

"To my všichni,” ujistil ho Jura, “ale načalstvo dalo příkaz, že do zimy musíme všechno dřevo odtěžit. Páni chtějí sjezdovku a bojí se, že by ochranáři mohli prosadit ten zákaz, jak jsme o něm mluvil. Danyho bych potřeboval zdravého, ne ve špitále. Takovéhle bláto najdeš jen ve štolách," rozmázl mezi prsty jíl z Danyho šatů. "Vždycky riskoval," mračil se.

"Hansi a Náci, kde jsou?" rozhlížel se Dany nevěřícíma očima. "Pozval jsem je přece na pivo."

"Něco se ti zdálo. Nebo jsi lezl do štol s Němčoury? S touhle baterčičkou?" zvedl Jura ze země Danyho svítilnu. "Koleduješ si o průšvih. Doktorům řekni, že jsi slézal skály. Hoši," rozhlédl se, "ani slovo o štolách, jasný? Dany je blázen, ale nepotřebuje mít potíže s poldy. A já teď nemohu být bez traktoru. Vezmu ho gazíkem dolů, Linda se na něj mrkne a když bude nejhůř, ukecá kámoše, aby o tom nenapsali poplašné zprávy. Můžeš vstát?" shýbl se k Danymu a snažil se ho podepřít.

"Co blbneš?" divil se Dany. "Vždyť mi vůbec nic není. Měl jsem strašlivou žízeň a hledal jsem pramen.”

“Tady?” podivil se Jura.

“Všude,” posadil se Dany do mechu. “Kdysi bych trefil i potmě…já vím, jsou tady šachty, vím to i bez tebe…hora se změnila, stezky jsou zarostlé. Nojo, něco mě škráblo…” hmátl si do vlasů a pohlédl si na prsty.”Asi větev nebo co. Omlouvám se, že jsem tě vyděsil. Pak jsem usnul a zdálo se mi. Bloudil jsem pod zemí, byl tam i stařec a trpaslíci.”

" Dane, už jsi dospělý chlap," připomínal mu Jura. „Praštil ses do palice, vole, a vzpomněl sis na dědovy povídačky.”

“Francek by tě srovnal řemenem, kdyby žil," připomněl starý Steiner, dědův kamarád ze šachty.

Dany odmítl Jurovu pomoc a zkusil vstát. Zapotácel se, opřel se zády o strom. Oči se bránily slunečním paprskům, musel je zavřít.

“Byla tam voda,” šeptal. “Celé jezero čisté vody.”

“Něco se ti zdálo, Danieli," mávl rukou starý Steiner. "Ve štolách jakživa žádné jezero nebylo, děda by ti řekl. Až dole u Svaté Anny teče studánka. Jo kdysi, když fáral můj děda, kousek odtud z pukliny ve skále kapal pramínek a na smrku visel svatý obrázek. Horníci se tam modlívali a brali si vodu, protože ta v dole nebyla k pití. Dneska to místo nenajdeš. Obrázek někdo šlohnul a pramen zmizel, když se v sedmdesátých letech honily rekordy. Geolog chlapy varoval, že je tam porucha s jílem, ale jim šlo o prachy. Jednou v noci se propadla komora, i základy Anniny kaple se otřásly. Zajdi se tam podívat, Danku, tu kapli už nedá dohromady ani svatý Antoníček. Pramen se ztratil nadobro, ze svaté studánky voda sotva podmoká. Dokud byl naživu Francek, čistil strouhu, ale voda stejně mizela. Ani ve studnách není. Aby ty doly čert vzal."

" Hned bych fáral, mít kam," namítl Jura. “ Nadřeli jsme se, jenže za ty prachy jsme si všichni postavili baráky, koupili auta, každý rok se jezdilo k moři. V lese je to almužna.”

"Našel jsem vodu," stál si na svém Dany.

Starý dřevorubec zvedl ze země vojenskou čutoru, otevřel ji a přičichl. "Slivovice," upil a podal láhev Jurovi.

"No jo, slivovice," kývl Jura. "A já vůl jsem ti na to divadýlko zase skočil. Takhle bys u Lindy neuspěl."

"Ať si žijí v lásce a zdraví do smrti,“ mávl rukou Dany. „pozdravuj ji, ale tuhletu kapitolku jsem už odepsal. Slivovici jsem měl s sebou v Rumunsku. Když tě drapne dyzentérie, nic ti tak rychle nepomůže. Vodu jsem našel pod zemí."

Věděl docela jistě, že čutora byla prázdná! V myšlenkách proklínal své společníky. "Mrňousi prolhaní, lišky mazané! Podstrčili mi slivovici, aby mi nikdo nevěřil!"

"Málem jsem ze sebe dělal vola," hudroval Jura.

"Vola bys ze sebe nedělal. Včera jsem chyt´ úžeh, je mi dost blbě. Ale slivovice to nespraví." Dany ušel pár kroků Jurovi vstříc. "Děláš, jako bys nikdy nic nevypil," vyčetl mu. "Jo, pár dní jsem proflámoval s Jackem. Znals přece Jacka, hráli jsme u nás na zábavách...A co? Rozváděl jsem se. Fakt jsem na to nepotřeboval myslet! A Jacek se mě z toho snažil vytáhnout. Taky má pech na holky, jako já...Do práce nastupuji v pondělí, ani jsem nevěděl, že máte nějaké mimořádné směny. Kdyby ses rozváděl ty, nechci vidět, jak bys vypadal."

"Jura? Ten by byl nejmíň tři týdny v lihu!" řehtal se mladík s motorovou pilou. “Radostí!” prskl smíchy do dlaní.

Jura na něj škaredě pohlédl a mlčel.

“Kdyby nezrušili poslední autobus, mohl jsem sedět s vámi večer hospodě a dneska jsem už makal. Pěšky přes hory v tomhle hicu, no schválně si to zkus, ” zbytečně vysvětloval Dany.

"Ti tví kámoši, co byli s tebou, jsou zač?" vyzvídal Jura.

"Neznám je. Věděli, kde je ve štolách voda. Byli malí."

"Kluci?" zděsil se Jura. "Budou asi z tábora. Zajděte tam, Steinere, řekněte, ať je vedoucí ohlídá. Máte to cestou domů."

"No nazdar," zděsil se bývalý horník. "Vedoucí stěží pochopí, že tady nemáme všechny doly zamřížované a na zámek. Nechceš to vyřídit sám, Juro? Pod sjezdovkou jsi pečený - vařený."

"U Simonky," řehtal se mladý kluk.

"Nežvaň pitomosti," odsekl Jura. "Simona je zásadová holka. A mně tři baby na krku docela stačí.“

„Neměls syna?“ zamžoural Dany do slunce.

„Máma, ségra a Renátka, vole! Já ti v zimě neřek´, že Linda bydlí u nás i se svištěma?"

"Klepy nesbírám," zahučel Dany.“A co je s Billym?“

"Billy je zoufalá existence. Jiný by si vozil zadek v bavoráku, ale on skončil u chlastu. Linda je musela živit ze své výplaty, i tu jí občas propil. Po smrti své mámy propil i ten barák. Dokonce i kytaru tuhle zastavil Timymu. Muziku dávno pověsil na hřebík.

“Já mu říkal, že muzika dá dřinu,” ušklíbl se Dany.

“Manželství taky není jen milovat se s ženskou. Linda nasadila chlapům laťku vysoko, až se divím, že si ho tenkrát vzala. Snad uvěřila, že ho láskou předělá. Billy vydržel sekat latinu, než se jim narodil kluk. Pro ségru bylo přednější mimino a pro Billa zbyly holky a chlast. Když v dolech začali propouštět, dostal padáka mezi prvními. Vzal jsem ho do lesa, byli jsme přece rodina. Ale on myslel, že ho budu pořád krýt. Zajímalo ho všechno, jen ne práce. Kolikrát přišel nalitý, nebo vůbec… Kdy je výplata, to věděl přesně. Vyhodil jsem ho. Na pracák nešel, tam ho už znali. Ukecal kámoše, aby od dolů odkoupil Avii a dělali stěhováky. Hodně lidí tenkrát odešlo za prací. Prodávali baráky, aby měli na byty. Billy s kamarádem ty baráky vyklízeli. Co kdo nechtěl, prodali ve vetešnictví, nebo to složili u Cikánů. Ti si vytřídili železo a pěkné hadry a zbytek spálili. Lidem ovšem účtovali odvoz na skládku. Měli tam maníka, který jim to potvrdil a bral za to provize. Chalupu po tvém dědovi taky přece vystěhovali. Tvůj táta uzavřel smlouvu s jedním chlápkem z města. Říkal, že s tebou nebude problém, k čemu by ti byla stará chajda, moh´jsi mít tenkrát palác! Kdo měl vědět, že se ta tvoje kapela rozpadne? A z Německa se také obvykle nechodí s holou prdelí. Jenže pak tvůj otec Billyho zažaloval, že tu vaši chalupu vykradl. Promluv mu do duše, ať neblbne, co si na něm chce vzít? Neplatí ani na děcka! Mají ještě holku, zřejmě se snažili slepit, co už slepit nešlo. Ale tobě je to přece fuk, říkals.“

„Tak docela zase ne. Býval jsem kamarád vás obou,“ připomněl Dany. „Předokládám, že jsi zůstal kamarád,“ Jurova těžká ruka přistála na Danyho potlučeném rameni, až bolestí zatnul zuby. „S nábytkem si nelam hlavu, ty staré krámy byly stejně prožrané červotočí. Znám chlápka, co dělal interiér v penzionu "Pod sjezdovkou," udělá ti, co chceš a dřevo ti také levně seženu. Ale ty tady stejně dlouho nevydržíš,” zavěštil Jura, "Každý odtud zdrhá. Kdybys chtěl přece jen prodat…"

“Ani za nic,” usmál se Dany.

"Cože tak lpíš na baráku prožraném červotočem?"

"Já tam červotoče neviděl."

"Říkal odhadce, a to je odborník," podivil se Jura.

"Je to Billyho kámoš a Billy by mě nejraděj´byl vysídlil jako Němce z pohraničí," pousmál se Dany. " Když jsem teď tady, chalupu opravím. Peníze vydělám, čas mi nechybí a s dřevem tě beru za slovo. Byl bych blázen prodávat, ani ty to nedělej, Juro, kdybys musel odtud za prací. Lepší je udělat z baráku penzion. Kámoška má cestovku, bude ti posílat klienty."

“Tvoje nová holka?”

“Jackova nová bývalka…Nehodlám si věšet na krk ženskou.”

"Třeba tě některá přemluví… Simonu bys nechtěl?" zkoušel ho Jura. O Simoně tajně snil od chvíle, kdy se objevila Pod sjezdovkou, aby pomohla strýci s penzionem.

Dany s úsměvem zakroutil hlavou. V Údolí bylo veřejným tajemstvím, že Jurovo manželství s Renátou přežívá jen kvůli synovi. Kdyby mu Simona kývla, snad by se byl odhpodlal i k rozvodu. Jenže Simona byla nedobytná pevnost pro všechny chlapy z Údolí. Držela s partou svalnatých sportovců. V zimě řádili na snowboardech, v létě se proháněli na horských kolech, Simona vždycky v čele tlupy. Jura možná litoval, že si nestihl užít nic z toho, co ta parta prováděla. Na vesnici se žilo jinak, z práce se chodilo do hospody, z hospody domů a ráno v pět už každý spěchal na směnu.

"Simona není můj typ," usmál se Dany. Nebylo těžké uhodnout, že Jura touží změnit svůj život a že tu změnu si v myšlenkách spojil právě se Simonou."Kdyby ses rozvedl, dala by si říct," odhadl.

"Tobě se to řekne, rozvést se,” namítl Jura. ”Mám svého kluka rád. Renáta Jirku rozmazluje, všechno mu dovolí, sama by ho nezvládala, ale mě ho nedá. Co by z něj vyrostlo? Dala by mu prachy, kolik by si řekl a pustila by ho, kam by si řekl! Vždyť nebýt mámy, Jirka by ani teď neměl, kdo by se o něj staral. Linda na ni také musí spoléhat. Lítá, chuděra, mezi nemocnicí a dětmi a je ráda, když má chvilku."

"Mirka nemohla mít dítě," zamyslel se Dany. "Nemáš představu, co všechno modelky obětují. Diety, stresy, nejistota, zda si příště nevyberou mladší… Fotila kolekci plavek v listopadu, v srpnu zase zimní kabáty a kožichy. K tomu butik, a ještě studovala školu…bylo toho na ni moc najednou a zrovna, když jsme se začali mít dobře, rozpadla se mi skupina a všechno šlo do háje. Tak mi napadá, jak to ta holka zvládala? Měl jsem se jí zeptat, zda nechce s něčím pomoct. A možná bychom se ani nerozešli, kdybych jí řek´, že chci mít dítě."

"Nech to plavat, Dane, Miriam byla pro tebe moc hoch. Holka do kočáru i do vozu by ti slušela líp. I já bych potřeboval takovou. Renátka trajdá po nákupech, za kámoškou, tahá mi domů cizí chlapy. Kdybych se neohlížel na kluka, dávno bych jí dal vale. Dokud je Renáta se mnou, Jíru vychovává máma. Ale ty tady sám nezůstávej. Zblbneš, uchlastáš se. V penzionu Pod sjezdovkou mívají lyžáky holky ze zdravky. Vezmeš kytaru, zahraješ jim a třeba se ti některá zalíbí. Kvůli jedné manekýně bys přece neskákal do šachet," pokusil se Jura o žert.

Dany neměl náladu. "Slítl jsem," odsekl. "Jak dlouho ti to mám vysvětlovat?"

"A co permoníci?"

"Nejspíš se mi zdáli."

"To zranění bych nepodceňoval," radil Jura. "Stav se u nás. Linda se ti na to mrkne. Ráda tě uvidí."

"Jdu domů, prospím se," rozhodl Dany.

"Večer budu u Timyho, přijď taky. Billy u něj zastavil kytaru, cos mu kdysi dal. Můžeš si ji vyplatit. Timy se jí rád zbaví. Na čundry docela ujde."

"Když víš, že tě někdo čeká, hned je svět veselejší," usmál se Dany a vydal hledat místo, kde v noci pohodil batoh. Na levou nohu pokulhával. Zvedl smrkovou větev, ulámal jí větvičky a vyrobil si hůl. V porostu kapradí mu noha propadla do bažiny. Šel podél ostrůvků sítiny a v puklině skály objevil pramínek. Nachytal vodu do dlaní a hltavě ji vypil. Měl po noci žízeň.

"Pramen vám tady teče," zahalekal na dřevorubce, převrátil si vodu z dlaní na tvář a nechal si ji stékat po vlasech.

Jura položil pilu na pařez, vyběhl za hlasem a nevěřícně strčil ruku do pramínku. "Opravdu, teče," zavolal na ostatní chlapy.

"I tobě teče. Krev. Dany, neblázni,” zašeptal. "Zavolal bych Lindě, ale kluk mi provolal kredit. Dám ti její číslo, brnkni jí, kdyby něco. Fakt nechceš hodit do nemocnice?"

“Nedělej si starosti,” odsekl Dany. Začínal být z Jurovy péče nevrlý. Ošplíchal si tvář vodou, otřel si ji do trika.

Jura se usmíval jako před lety, když ho učitel vyvolal.

A Dany viděl, že mu zase musí napovídat.

"Dík a čau," stiskl mu dlaň. "Uvidíme se v pondělí."

"Přijď se vyléčit do hospody. Pokecáme jako chlapi."

"Možná," slíbil Dany.

Neměl náladu vysedávat v hospodě. Shýbl se a sbalil si spací pytel, aby to Jurovi ulehčil.

Jura mlčky kývl a zamířil ke skupince dřevorubců.

"Dany nevypadal dobře," přemítal. "Snad se ukáže. Jistěže se ukáže. Dany bez kytary nevydrží. A Timy mi řekne, kdyby se mu nezdál. On má na lidi nos," uklidnil sám sebe, vzal pilu a vykročil na místo, kde měl za chvíli padnout první strom.

Dany svinul karimatku a chtěl ji nacpat do batohu. Nešlo to, musel celý batoh znovu přeskládat. Objevil přitom vlněný pulovr, o němž si myslel, že mu ho Miriam dávno vyhodila. Za ním se vykutálela konzerva a dědův ešus. Zpod prohnutého víka vypadla vojenská skládací lžíce, pytlíky s čajem, zápalky a zavírací nůž se střenkou z pravého paroží.

"Splním ti nejtajnější přání," zahučel mu v uších slib moudrého starce z podivného snu.

„Gábina,” dodal sám pro sebe střízlivě. „Sbalila mi věci, protože věděla, že mi je blbě a že toho polovinu pozapomínám. Zlatá holka. Petr neví, co má doma. Pozvu je, až si to dám tady do kupy.“

Zatoužil po známé vůni dědovy chalupy, po kachlové peci s praskajícími poleny a s hořkým kouřem z bukového dřeva, po sluncem vyhřátém zápraží s líným mourovatým kocourem, po dřevěné verandě, kde cvičil první akordy. Odkud věděl děda, že se vrátí? Věděl, nebo věřil? Bez dědy už nic nebude, jaké bývalo. Kočka se zatoulala, muškáty odnesla paní Březinová z domku vedle fary. I polovinu nábytku otec iniciativně vystěhoval, dřív, než zjistil, že děda změnil závěť...Ale chalupa stojí a časem bude líp.

Zavázal šňůrku, vyhodil si batoh na záda a vykročil k vesnici. Vrchol Zlaté hory obalila mlha.Mlha se válela i v Údolí.

Dany znalecky vtáhl vzduch.

"Porostou," odhadl. "Za dva dny si na ně vyběhnu. Uvařím si bramboračku, s česnekem a majoránkou. Život je paráda."

"Co bude se slíbeným pivem, lidská trosko?" zachechtal se tenký hlásek.

Ohlédl se. Na svahu nad cestou se v polštářku mechu krčily dvě muchomůrky. Zamžoural očima, nevěřícně zíral na šarlatové kloboučky. Hýbaly se, poskakovaly, zaslechl i smích.

Halucinace? Nebo Zlatou horu ovládají čáry?

"Našli jsme ti vodu a ty nám dlužíš pivo," připomínal myší hlásek. "Sliby se musí plnit, je to tak od věků…"

"Koupím pár flašek. Přijďte na pokec, bude mi veseleji," řekl nahlas. "Přeptejte se v hospodě, každý vám poví, kde bydlím."

Menší muchomůrka se prohýbala smíchy: "Tvou chalupu dobře známe. Winterovi tam přece bydlí od věků…"

“O studně mlč!” zakřikl ho druhý hlas zpod větší muchomůrky.

Zašustilo listí, jakoby pod ním proběhla myška. Dany se ohlédl, ale nic se už nehnulo. Usmál se a zamířil po louce k šedavé střeše chalupy hluboko pod sebou.

 

"Viděls ho, Náci?" kýval Hansi moudrou hlavou. "Celou noc sháníme, hledáme, slepujeme a snášíme na hromadu, co stihl za svůj krátký život poztrácet, vyhodit, zkazit a zničit. A on dělá, jakoby se nechumelilo. Hrouda zlata nebo kus safíru by mu stačily, ne? Holt starý změnil metody. Smrtelníkům se podstrojuje, dovolí se jim, aby si vymýšleli. Teď abychom vyvedli ze závalů prameny. Pán si totiž přeje vodu. Pochopíš to, vodu, která teče, kam se podíváš, vodu, na kterou horníci po staletí nadávali…Není divný? Víš, co to znamená, vyčistit ten sajrajt z odvodňovacích štol? Já odejdu k teplým pramenům, ale ty si užiješ, mládě nerozumné."

"Danielovi Winterovi to myslí,” namítl Náci. “Prameny čistíme i pro ptáky a zvěř. Ptáky mám rád. Hezky zpívají."

"Bláhové mládí…Ještě, že neumíš kouzla. Nic tě už učit nebudu. Ani lidem se pomáhat nebude, leda za pivo. A šlus."

"Tohohle jsem si vybral já. Večer k němu zajdeme a uvidíme, zda umí dodržet slovo," šeptal Náci. "Zapomene - li, něco mu provedeme. A co mu provedeme, to také nech na mně."

"To je ono!" plácl ho do ramene Hansi. "Něco mu provedeme! Smrtelníčky já trápím rád! Ale s těmi muchomůrkami to není dobrý nápad. Nevím, proč lidi tak rádi kopou do hub. Radši bych zmizel." Ťukl na skálu a stáhl Náciho do bezpečí skalní sluje. Jen jemňoučká mlha po nich zbyla.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář